Branný závod

pro školy

Battlefield

Branný závod

pro školy

Legie

 

6. ročník úspěšného projektu ČsOL se vydařil

 

 

Co je Oheň(bez)naděje

Čtyřdenní putování dětí do Chelmna nad Nerem po stopách  zavražděných dětí z Ležáků  a z Lidic  

Kdy a kde se Oheň(bez)naděje koná

25. 6. - 28. 6. 2017 (návrat v ranních hodinách 29.6.)   

Komu je soutěž (projekt) určen:

Projekt je určen pro děti ze ZŠ a SŠ 

Jak projekt probíhá

25. 6 - pieta v Ležákách, zapálení ohně,  

26.6. - start z Ležáků, příchod do Pardubic, kde proběhne program - Lesopark Jiřího Potůčka, Zámeček, Popraviště,  

27.6. - dopoledne Lidice prohlídka s výkladem, odpoledne Praha, hodnotný program mj. v Resslově ulici 

28. 6. - nacistický vyhlazovací tábor Chelmno nad Nerem, prohlídka s odborným výkladem a pieta u památníku dět 

Projektu se mohou zúčastnit školy po dohodě s vedoucím projektu buď celého (kapacita omezena), nebo v jednotlivých dnech  a místech (bez omezení)  

 


 


Tisková zpráva z ročníku 2016

 

V neděli 26. června byl zažehnut předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Janem Hamáčkem a místopředsedkyní Senátu Parlamentu ČR Miluší Horskou během piety v Ležákách Oheň(bez)naděje. Lucerničky již tradičně nesli žáci ze Základní školy Včelákov a Základní školy Skuteč. V následujících třech dnech oheň z Ležáků doputoval přes Pardubice, Prahu, Lodž do polského Chelmna nad Nerem, kde pravděpodobně bylo zavražděno 11 ze 13 ležáckých dětí. 

Připomeňme si, co se 24. června 1942 a následující dny odehrálo. Ve středu 24. června proběhla odvetná akce pardubického gestapa proti obyvatelům Ležáků. Kromě gestapa se jí dále zúčastnili příslušníci Schutzpolizei a později rozkazem nasazené protektorátní četnictvo. V časných odpoledních hodinách byly v bývalém lomu nedaleko ležáckého mlýna shromážděny osoby, které se v Ležákách právě nacházely. Poté byly z okolí dovezeny některé chybějící osoby a byla započata kontrola přítomných podle policejních přihlášek. Místně nepříslušné osoby byly propuštěny. Zajištěné obyvatele Ležáků nacisté vměstnali do připravených autokarů, do jednoho nastoupily ženy s dětmi, do druhého muži. Kolona zamířila do pardubického sídla Schutzpolizei, které se nacházelo v Larischově vile, nazývané Zámeček (tento objekt s přilehlým lesoparkem od roku 2015 vlastní Československá obec legionářská).  Marie Kouřílková z Rosic u Pardubic, která tou dobou vypomáhala při senoseči v ležáckém mlýně a nacházela se na korbě jednoho z autokarů, po válce popsala své nečekané zadržení takto: "Odvezli nás do Pardubiček na Zámeček. Tam nás nahnali do velkého sklepa. Muže postavili metr od sebe, obličejem ke zdi, ženy a děti se mohly volně pohybovati. Když chtěl někdo píti, nebo jíti na záchod, musel v doprovodu vojáka." K večeru za nimi dorazil z Ležáků ještě jeden transport, který tvořili dodatečně zajištění obyvatelé Ležáků. Ten den bylo na Zámeček převezeno celkem 46 ležáckých obyvatel, nejmladšímu byl jeden rok, nejstaršímu 73 let. 

Paní Kouřílková pokračovala: "Asi kolem 7 hodiny večer přišel gestapák za námi a hlásil, aby šly matky a děti s ním do kanceláře. Šla jsem první, tam dostala Bohuška a Miluška ceduli na krk (jednalo se o Bohumilu Švandovou a Emilii Švandovou, které paní Kouřílková z Ležáků do Pardubiček doprovázela, protože jejich rodiče a příbuzní již byly zadrženi gestapem dříve). Byla z tvrdého papíru, na ní napsáno, jak se jmenuje a kam přísluší. Gestapák šel se mnou chodbou zavolati druhou matku s dítětem, mně nařídil, že pojedu s dětmi. Voják mě musel doprovoditi do nádvoří, kde stál autokar. Tam každá matka za mnou dítě dovedla a musela zpět. Předposlední přišla Marie Hrdá a řekla mi, že Ležáky hoří. Poslední byly holčičky Šťulíkovy." Marii Hrdou dovezli na Zámeček spolu s dodatečně zajištěnými  - proto již věděla o vypálení Ležáků. Přibližně za dvě hodiny zastřelili členové Schupo 33 obyvatel Ležáků v nedalekém písníku.

Ležácké děti byly odvezeny autokarem z Pardubic do Prahy, doprovod jim dělala paní Marie Kouřílková. Jan Anders, který se jako protektorátní četník tehdejšího převozu zúčastnil společně s dalšími třemi četníky a s příslušníkem Schupo Němcem Baierem, v roce 1952 zapsal: "V Pardubicích na Zámečku jsme předjeli před hlavní budovu a asi za hodinu nám vynášeli ležácké ženy své děti do autokaru.....Děti v chatrném obleku bez botek, vystrašené a s papírovou tabulkou na krku, na které bylo jméno a stáří poznamenáno..... Pro děti přinesli trochu čaje a pak jsme vyjeli." 

Vůz projel Bohdančí, kde na náměstí u řezníka Jan Anders zajistil po dohodě s Baierem pro děti salám a chleba, dále projeli Rohovádovou Bělou, Poděbrady a zamířili do Prahy, do vily v Dykově ulici č. p. 50/20, kterou v období protektorátu využívala Národně socialistická péče o blaho lidu (NSV - Nationalsozialistische Wolkswohlfahrt). Třináct ležáckých dětí bylo v objektu drženo po dobu asi dvou týdnů (některé prameny uvádějí 12 či 14 dětí). Ležácké děti, stejně jako před nimi ty lidické, byly nacisty rasově přezkoušeny, toto tzv. přezkoušení provedl nejpozději v sobotu 4. 7. 1942 Hauptsturmführer Preuss společně s jakýmsi profesorem, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. Výsledkem jejich "práce" byl seznam 12 dětí, které nebyly vhodné k poněmčení. K jedenácti ležáckým přibyla i šestiletá Dagmar Veselá z Lidic. V soupisu není jméno Marie a Jarmily Šťulíkových, které byly vybrány pro potřeby Lebensbornu. Později bude zájemcům o jejich adopci sděleno, že se jedná o sirotky německé národnosti. 

Dne 7. července 1942 brzy ráno byly ležácké děti odvezeny z Prahy, Wilsonova nádraží vlakem do Lodže, kam přijely po jedenácté hodině večer. Dvě zcela malé děti byly podle svědectví Julie Makowské, která se o ně během pobytu v Lodži starala, zcela nahé, z nich Jaromír Mrkvička byl těžce nemocen a měl 41° horečku. Zdravotní stav mnohých z dětí vyžadoval umístění v nemocnici tábora, nebylo to však povoleno. Dvanáct dětí (11 ležáckých a 1 lidické) spalo necelé tři týdny na podlaze ve stejných místech, jako před nedávnem jejich předchůdci z Lidic. V sobotu 25. 7. 1942 bylo lodžskému gestapu předáno z tábora  v Gneisenaustrasse dvanáct protektorátních dětí. V úterý 7. července při příjezdu do tohoto místa, vyhotovili nacisté jejich jmenný seznam nadepsaný Češi - děti. Tímto seznamem také doložili jejich odvoz o necelé tři týdny později. Na zmíněném soupisu se nachází dole vlevo rukou dopsáno "Nr. des Wagens 71106 Pol."  Spolu s potvrzením o předání dětí se jedná o poslední dosud známé písemné materiály dokládající, že 11 dětí z Ležáků a 1 z Lidic v těch chvílích ještě žilo. 

Převzetím dětí bylo pověřeno gestapo. SS-Hauptscharführer Stromberg převzal skupinku za účelem dalšího umístění. Jejich osud byl pravděpodobně stejný, nebo podobný, jako u předešlého transportu lidických dětí z Kladna. Jaký však byl skutečně? Ti, kteří mohli po válce vnést do věci světlo, ztratili najednou paměť. Obecně panující názor o zplynování protektorátních dětí nevybraných k poněmčení v Chelmnu, vychází mj. z poválečné výpovědi učiněné Andrzejem Miszczakem. Tento zahradník z Chelmna popsal jednorázovou akci nacistů, kdy dva nákladní automobily přivezly v doprovodu SS-manů děti ve věku od nejmenších až tak do 14 let. Auta přijela od Dabja, není tedy vyloučeno, že jela z Lodže. Děti byly odvedeny do tábora obehnaného dřevěným plotem, kde byl zchátralý zámeček.

Jednalo se o tábor smrti Chelmno nad Nerem, který nacisté zřídili na podzim roku 1941. Označení chelmnského tábora jako vyhlazovacího, zcela vystihovalo roli, kterou plnil. Počet obětí se odhaduje mezi 150 až 350 tisíci. Příchozím nezajišťoval stravu, oblečení ani ubytování. Ve sklepení sice mohli narazit na dveře s cedulkou umývárna, byla to však pouze lest. Pro rychlejší "odbavení" měli jen uvěřit, že život pokračuje i tady. K likvidaci osob se používaly plynové vozy, z jejichž motorů byly vedeny zplodiny hadicí do hermeticky uzavřeného prostoru v zadní části automobilů. Oběti určené k likvidaci přiváželi nejčastěji do tábora v den smrti. Obecně panuje názor, že v tomto vyhlazovacím táboře zemřely i nezvěstné lidické a ležácké děti. Dvě děti z Ležáků válku určitě přežily, z Německa se vrátily v roce 1946, kdy je do vlasti dopravil inspektor Ondráček. Dodnes pobývají ve Včelákově, dnes se sestry Šťulíkovy jmenují Marie Jeřábková a Jarmila Doležalová.

Zbývá dodat, že našeho pochodu se každoročně účastní kromě včelákovské a skutečské základní školy stovky dalších dětí, letos se v různých fázích projektu jednalo o žáky školy Svítání Pardubice, žáky VSŠ a VOŠ MO Moravská Třebová a žáky ZŠ Červený Kostelec. Po cestě jsme absolvovali krátkou pietu u pomníku Karla Kněze v Habrovči, pietu u pomníku Jiřího Potůčka v Trnové, svezli jsme se dobovými vojenskými vozidly KVH Pardubice z Trnové do Pardubiček, kde jsme na popravišti uctili památku 194 zavražděných vlastenců. Na Zámečku v Pardubičkách jsme odstartovali vernisáž výstavy Obrana národa 1939 - 1945, shlédli jsme předpremiéru dokumentárního filmu Jarmily Doležalové a Martina Vadase Cesty dětí. Poté jsme vyslechli zajímavou dramatizací souboru Lesních rohů Hradec Králové. Další den jsme krátce navštívili Památník Lidice, důkladně jsme si v Praze prohlédli Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, kde jsme následně vyslechli skvělé hudební vystoupení operní pěvkyně Táni Janošové. Po cestě do Náchoda jsme se tradičně zastavili s kyticí u hrobu armádního generála Tomáše Sedláčka v Lázních Toušeň. Další den nás pak čekala dlouhá cesta do Chelmna nad Nerem, kde jsme se i tentokrát dozvěděli velké množství nových skutečností, ze kterých nám doslova tuhla krev v žilách. Vyvrcholením celého projektu bylo uctění památky stovek tisíc obětí vyhlazovacího tábora v Chelmnu a samozřejmě zejména dojemná vzpomínka na děti z Ležáků a Lidic.  

František Bobek, předseda komise pro mládež ČsOL

s využitím informací z knihy Jarmily Doležalové ml. a Štěpána Doležala - Osud jménem Ležáky, Nakladatelství RONADO 2016